Marií za kartáč cigaret

Vánoce v Utrechtu začaly již na plno. Na Andělu nám tu postavili jesličky s živou zvířenou a v ulici, kterou chodím do města, není k hnutí kvůli vánočním stánkům s rukodělnými výrobky. V tom zmatku mě pobavilo zjištění, že Panna Maria s Josefem chodí co chvilku čadit za betlémský chlév.

Soaré

Poslední dobou jsem tu vymetl několik večírků. (Tady se jim říká párty, ale mám pocit, že toto odporné slovo proniká už i do mluvené češtiny.) Jsou v podstatě nedílnou součástí každodenního života zahraničních studentů. Každý se chce seznamovat a opíjet. Někomu pak ani nezbývá moc času na studium. Jako ctitel Senecy a evropské renesance, to moc nepřeháním a hledám střední cestu, ale hlava stejně občas bolí.

V pondělí jsem navštívil "českou párty" a víc než zdejší češi mě tam oslovil řízek s bramborovým salátem. Vlastně je to docela absurdní pořádat večírek, kam vás propašuje jen vaše znalost určitého jazykového kódu. Slečny z práv, budoucí ekonomové a počítačoví odborníci. Všichni mluvili česky, ale vlastně jsem tam nikomu moc nerozumněl.

Újházy tyúkhúsleves

Seznámil jsem se tu se dvěma sympatickýma Maďarkama, které zbožňují český film. Jedna má dokonce psa, který se jmenuje Miloš podle Miloše Formana. Včera mě Anna a Kata pozvaly na paprikás krumpli. Byl z toho příjemný večírek a asi jsem si u nich udělal oko, když jsem jim vyprávěl o svých maďarských předcích. Příjmení Ujházy je v maďarsku podle všeho starobylé šlechtické jméno. Dokonce existuje Ujházy polévka, kterou jsem dostal darem.

Topení už jede !!!

Stálo to hodně sil a sebezapření, ale už se u nás zase topí. Nic mi v poslední době neudělalo větší radost.

Kde jsi polský instalatére?

Proč jsi ještě nesebral práci zdegenerovaným holandským opravářům? Měl jsem se víc učit a dnes jsem mohl taky dělat instalatéra. Kdo dneska potřebuje filosofy a jim podobné pseudointelektuály? Nikým nevolení vytrubují do světa své salónní názory a lidem jen otravují život. Komu tím prospějou?

Ztroskotání u pólu

Jsou tomu už dva dny, co se nám rozbilo vytápění. Pomoc zatím nikde. S nastálou dramatickou situací se vyrovnává každý po svém. Číňanům těm je hej. Jejich skříň podle všeho jede na živočišnou energii. Caroline chodí v čepici, nadává, neustále telefonuje a shání opraváře. Top obléknul slušivý svetřík norského střihu a s klidem anglického lorda se pravidleně snaží topení opravit. Zatím bez úspěchu. Já jsem si koupil hot water bottle (gumovou flašku do postele) a dobře se tím vším bavím. Taky nám neteče teplá voda, a tak jsem se dneska myl hrníčkovou metodou ala Nové Město. Měl jsem totiž neblahý pocit, že zapáchám. Na hodině jsem si radši sednul sám, aby moje aroma eau de kovboj příliš nerozptylovolo okolo sedící dívky. Spolubydlící se mé hygieně zatím smějí, ale myslím, že ještě ještě pár dní a budu se smát já.

Řeč zvířat

Procházel jsem dnes ráno parkem a pozoroval paní, která tam trénovala svého obrovského psa. Dost ho peskovala (příhodné slovo) a hrozně na něj při tom chrchlala. Divila se, že jí neposlouchá. Já se teda nedivím, taky jsem jí nerozuměl ani slovo.

Drobné rozdíly

Oblíbeným místním sportem je péče o dům. Všechna okna tu mají tradiční dřevěné rámy a holanďané je před každou zimou pečlivě hoblují a znovu natírají. Je to tady v podstatě taková víkendová kratochvíle. Tatínek brousí, děti si hrají s barvou a maminka vaří oběd, idylka. Myslím, že tu na to ani nemusí mít zvláštní památkový zákon. Holanďana by nenapadlo vyměnit dřevěná okna za plastová. Dřevěná totiž vypadají líp a hlavně mají svou paměť. Mrzí mě, že nám občas podobný vztah k minulosti chybí.
U nás se dbá na funkčnost. Jsme národ s tradicí Rakousko-Uherského inženýrství, socialistického průmyslu a domácího kutilství. Zlaté české ručičky klidně vyrobí sekačku na trávu z motoru od pračky. Málokdo se pak ještě zajímá jak výsledek vypadá, a že sem tam někoho zabije.

Mírné klima

To bylo pořád keců. "V Holandsku jsou mírné zimy, tady moc sněhu neuvidíš. Už ani ty kanály nám nezamrzaj." Až vás vás v létě budou holanďané takhle balamutit, připravte se na tuhou zimu a běžte koupit brusle.

Vzdálené a blízké

Už jsem se zmiňoval, že tu teď bydlím se dvěma Číňany. Tedy s Číňanem a jeho přítelkyní, kteří se tu spolu tísní v pokoji dvakrát tři metry. Zřejmě je k nám zahnal zdejší nedostatek studentského bydlení a snad jsou na pokoje o velikosti větší skříně i zvyklí. Rád bych zmínil jejich jména, ale nedokážu je pořádně vyslovit, natož napsat. Kromě drobných jazykových problémů (čínská angličtina je ještě horší než francouzská varianta) s nimi udržuju vřelé přátelské vztahy. Docela jsem si je získal, když zjistili, že piju sypaný čaj a mluvím čínsky.

Když jsem je jednou místo obvyklého anglického "háj" pozdravil "ní háo" s trochou pekingského dialektu, tak na mě koukali s otevřenou pusou. Pak jsem se ještě zeptal "Ní chá ma?" (Jak se vede?) a dodal jsem, že já se mám fajn (wo chen chá šije šije). Byli nadšení, a tak jsem to ještě vyšperkoval větou: Oběd byl dobrý, ale příště si dám rybu.

Návštěva

O víkendu mě tady navštívili Hynek s Ivou. Nakukal jsem jim, že se můžou spolehnout na matrace, které tady máme pro návštěvy. Než jsem je však stačil uzmout, předběhl mě Číňan u kterého tady bydlí jeho přítelkyně. Oba měří asi metr šedesát a jsou hrozně uctiví, ale s matračkama nás dostali.

Víkend jsme pak věnovali prohlídce Utrechtu a Amsterdamu. S plechovkou českého piva v ruce vypadalo všechno mnohem líp. Večer jsme byli většinou tak unavení, že jsme pouze poslouchali halasné zvuky z nikdy nekončící belgické veselice.

Místo, čas a nálada

Každý podzim je jiný, ale pokaždé je radost dívat se kolem sebe. Ve středu bylo hezky, a tak jsem vzal kolo a pořídil jsem pár obrázků. Snad alespoň částečně zachycují místního ducha, který se pořád tak vzpírá a uniká.

Íránská turistika

Tenhle víkend nás navštívila rodina mého íránského spolubydlícího Sadeqa (vyslovuj Zadek). V současnosti žijí v Anglii, ale kvůli práci se zase chtějí vrátit do Íránu. Dal jsem se v kuchyni do řeči s jeho manželkou, která v Leedsu studuje mezinárodní rozvoj. Bavili jsme se o turismu a ona si stěžovala, jak je Írán (který v současnosti staví atomovou bombu) od islámské revoluce 1979 turisticky neoblíbený. Nechtěl jsem moc rejpat, a tak jsem jen přikývnul, že se mi taky zdá.

Když jsem dodal, že v Praze turismus docela sype, tak jsem dostal záludnou otázku, jestli jsou u nás muslimové a jaké je naše náboženství. Moc jsem nad tím nepřemýšlel a řekl jsem, že jsme zřejmě nejatejističtější stát v Evropě. Pak jsem ještě pyšně dodal: "A možná i na světě." Vůbec to nemohla pobrat. "A kdo teda stvořil vaše lidi?" Neodvážil jsem se se svojí chatrnou angličtinou probírat evoluční problémy a historickou situaci náboženství v naší malé zemi, a tak jsem odvětil, že nás to nezajímá. Byla z toho úplně konsternovaná, ale pak mi řekla, že jsem stejně sympaťák, a že mě respektuje jako lidskou bytost. Tak snad dobrý.

Desperátem snadno a rychle

Dnes ráno jsem jako laňka vyběhl zkontrolovat poštu. Těšil jsem se na milovaný dopis z Francie nebo připadně nějakou laskavou epištolu od rodičů. Jediné, co jsem však nalezl byl úřední dopis z radnice. Říkal jsem si, že mě asi zvou na nějaký banket pro nově registrované měšťany. Když však z obálky vypadla složenka na 60 Euro, trochu se mi podlomily kolena. Z dopisu jsem vyluštil, že musím zaplatit pokutu, neboť jsem 27. listopadu vyhodil smetí příliš brzo (před 21:30).

Neuvěřitelné, místní systém odpadkové problematiky mě nepřestává udivovat. Pytel s odpadky dal na ulici zřejmě někdo ze spolubydlících (já si s tím obvykle nešpiním ruce) maximálně o 20 minut dřív než je povoleno. Na mě zřejmě přišli tak, že ve smetí nalezli nějakou obálku s mým jménem. Zajímalo by mě jestli tu na sebe donáší sousedé nebo má město najatého nějakého špicla, který lidem rabuje smetí. Asi jim tam pro radost příště hodím použitou injekční stříkačku.

Zelená je tráva

Bydlím od místního fotbalového stadionu určitě několik kilometrů. Nicméně nedělní oběd si v klidu vychutnám jen, když FC Utrecht hraje venku. Jedenáctý Utrecht dneska hostí deváté Heracles Almelo a podle řevu fanoušků to bude asi senza mač. Jen si nejsem jistý komu držet palce. Jsem dočasně registrovaný jako Utrechtský měšťan a cítím, že bych měl městu projevovat určitou loajalitu, ale za Heracles hrajou dva češi, kteří sem letos přestoupili ze Sigmy Olomouc. Jsem z toho rozrušený.

Real Dutch

Nemožné se stalo skutkem a já si koupil kolo. Zvolna projíždím ulicemi Utrechtu vyšponován jak starej Togner a tiše pohrdám všema těma nickama, co chodí pěšky. Nadhled mi trochu kazí jen podivné chroupavé zvuky mého (kdysi) nového bicyklu. Ještě nevím jak mu budu říkat. Snad Chrchla, Škrleta nebo Rezavec.

Hyneme na reprezentaci

Zítra přijede Martina. No co vám budu povídat, smýčím, peru, vařím. Člověk všude najednou vidí větší nepořádek než normálně a říká si: V čem to žiješ?! Kdybych nikoho nečekal, zřejmě bych si toho vůbec nevšimnul.

Chrchl

Mám zřejmě nějakou infekci v krku a říkal jsem si, že by mi pomohlo kloktadlo. Ve slovníku jsem si našel, že anglicky se to řekne "throat gargle". Takto verbálně vybaven jsem se vydal do nejbližší lékárny. Bohužel se ukázalo, že lékarnice neumí anglicky a tak jsem jí musel názorně předvést, co hodlám dělat. Chvíli na mě koukala jak na blázna, než jí to došlo. Vítězoslavně se usmála a říká "Aha chrchl". Pak zmizela do skladu, aby mi mohla oznámit, že chrchl zrovna došel a další dodávku chrchlů dostanou až zítra.

Líbí se mi všechny ty jemné jazykové nuance, které dokazují, že realita je jen tichá dohoda. Angličanům zní kloktání jako gargl a Holanďanům jako chrchl. Naše staročeské kloktání (klepat, míchat, kvedlat) tak hravý zvuk nemá.

Světlo do domu

Ráno tady zvonily jehovistky. Začínám se tu cíti jako doma. Možná přijdou i Vesmírní lidé. Nenechte očipovat svá srdce ještěry z pekel!

Vládci choutek

Myslel jsem, že mě v naší kuchyni už nic nepřekvapí, ale mýlil jsem se.

Před chvíli jsem si byl vařit vodu na čaj a větřil jsem příjemnou vůni Topovy rýže. Má na ní takový speciální rychlovarný hrnec a různé rýžové varianty jsou u nás cítit vlastně pořád. Na lince je mísa s vodu a v ní plave větší kuře nebo snad krůta. V Thajsku taky nejí nic jiného než kuřata, říkám si, čichám rýži a vařím vodu. Naší staré konvici to trvá, a tak si znuděně čtu vzkazy na ledničce. Pořád mám, ale takový zvláštní pocit, že s tím kuřetem není něco v pořádku. Prohlížím si ho a kuře se pomalu začíná měnit. Objevují se chapadla a najednou to celé vypadá jak hlava ufouna v lihu. Hrozně jsem se lekl. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že je to chobotnice jak HOVADO. Nikdy jsem takovou neviděl. Myslím, že pár kuřat v pohodě sežrala, než jí nějaká ponorka ulovila.

Říkejte mi Džery

Ještě jsem tu nepotkal nikoho, kdo by dokázal vyslovit moje jméno. Belgičani to trénujou (za správnou výslovnost jsem jim slíbil pivo), ale pořád nic. Holanďané jsou pyšní na svoj "chr", ale "ř" je nad jejich síly, takže tady vystupuju pod pseudonymem Džery. Pro Oxanu jsem Jurij a Italka Alíčé mi říká Giorgio, já ji zase oslovuju Eliško.

Pobavilo mě, když jsem dneska zjistil, že jeden z mých profesorů Dejnyel Džast je vlastně Čech - Daniel Just. Když jsem s ním dnes domlouval závěrečnou práci, tak jsme na sebe mluvili anglicky (myslel jsem, že je Brit - učí v Anglii a v Utrechtu jen hostuje), než nám místní profesor vysvětlil, že jsme oba Češi.

Pravidla defekace

Íránec po sobě nesplachuje. Možná je to jeho příspěvek k udržitelnému rozvoji, který tady studuje.

Teprve v roce 1980 jsme se mohli dočíst v Sunday Times, jak zemřel Stalinův syn Iakov. Jako zajatec v německém táboře za druhé světové války byl ubytován dohromady s anglickými důstojníky. Měli společný záchod. Stalinův syn ho nechával znečištěn. Angličanům se nelíbilo dívat na záchod pomazaný hovnem, i když to bylo hovno syna tehdy nejmocnějšího muže světa. Vytkli mu to. Urazil se. Vytýkali mu to znovu a znovu, nutili ho, aby záchod očistil. Rozčílil se, hádal se s nimi, pral se. Nakonec žádal o slyšení u velitele tábora. Chtěl, aby je rozsoudil. Ale nafoukaný Němec odmítl mluvit o hovnu. Stalinův syn nemohl snést ponížení. Volaje k nebi strašlivé ruské nadávky, rozběhl se k elektřinou nabitým drátům, které obepínaly tábor. Dopadl na ně. Jeho tělo, které už nikdy neznečistí Angličanům záchod, na nich zůstalo viset.

- Milan Kundera, Nesnesitelná lehkost bytí

Krajina láká k podzimním výletům..

Posledních několik dní se vyčasilo. Unavené sluneční paprsky nasvětlují všechny ty domky z neomítaných cihel a vytváří tak zvláštní náladu. Skoro jako by celé město bylo stvořeno jen pro několik krásných podzimních dnů.
Malá fotogalerie zde.

Páteční večer

Poslední dobou jsem se tady dal dohromady s belgickou výpravou. Nejdřív jsem začal v naší kuchyni stále častěji potkávat francouzsky mluvící Belgičany a včera uspořádala spolubydlící Caroline (omylem jsem jí přejmenoval na Catherin) slušenej večírek, chyběly tam jenom chlebíčky.

Zleva: Dvě sympatické bloncky z Estonska, mezi nima Caroline, v čele Němec Lukas, nový spolubydlící z Íránu, thajský agent Top, Belgičani Ralf a Johnatan, Francouzka Cloe.

Afroangličan Mikeš a další lidi z Belgie.

U konce s dechem

Chvíli mi trvalo, než se mi podařilo vytěsnit všechny vzpomínky a pocity z oné noci. Jen občasné záškuby svalů mi bolestivě připomínají, co se tehdy stalo.

Když mi poštou přišlo mé BSN číslo, tak jsem chvíli nevěřícně kroutil hlavou. Poslední kostička do zrůdné mozaiky pracovního povolení. Ještě téhož dne jsem se zaregistroval u pracovní agentury a těšil se na svou první brigádu. Věděl jsem, že to nebude nic moc, protože pokud nemluvíte holandsky, nezaměstnají vás ani jako servírku nebo uklízečku. V úvahu připadají pouze různé sklady, továrny a jiné společností nedoceněné pracovní příležitosti. Minimální mzda je tu 8 Euro na hodinu a pokud pracujete pouze jeden den v týdnu (8 hodin) tak nemusíte platit daň.

Za několik dní se mi kancelář ozvala s první pracovní nabídkou - pomocná pracovní síla v továrně na sušenky (Pally cookie factory). Moc jsem nad tím nepřemýšlel a brigádu jsem vzal. Říkal jsem si, že když začnu od nejhoršího, tak to pak bude jenom lepší. Platí 8,5 Eura na hodinu a 3 Eura na cestovní výdaje, protože továrna je v průmyslové zóně za městem. Funguje tam třísměnný provoz a moje odpolední směna začínala ve tři a končila v jedenácté večer.

V půl třetí mě autobus vyhodil před tovární halou a já zjistil, že se odtud večer nedostanu, protože autobusy končí v šest a pracovní agenturou vylhané noční linky tady nejezdí. Uvnitř jsem dostal slušivý bílý oblek s takovou skoro námořnickou čepičkou a můj předák (foreman) mě chatrnou angličtinou poslal vystřídat jednoho chudáka z ranní směny. Na místě jsem nalezl propoceného Slováka, který mi v rychlosti vysvětlil, co mám dělat a se slovy "drž se" odvrávoral.

Měl jsem sundávat asi kilové krabice sušenek z ďábelsky rychlého pásu a skládat je na vozík na kterém jsem je pak vozil do skladu. Kromě toho jsem musel krmit krabicovač (stroj na výrobu krabic) papírem a dávat pozor, aby se nezakuckal. To jsem pak musel rychle zavolat plešatého technika, který nadával jak dlaždič, aby krabicovač opravil. Začátek byl dost krušný, protože pás jel opravdu rychle a když jsem s vozíčkem ve skladu příliš otálel, tak se mi krabice na pásu začaly kupit a padat na zem, takže mi kolegové museli přiběhnout na pomoc. Pak jsem se, ale dostal do tempa a soutěžil se Strojem, když se krabicovač zakuckal, smál jsem se mu, že to nestíhá.

První dvě hodiny jsem měl ještě dost sil a práce mě docela bavila. Skládal jsem krabice na vozíček do různých tvarů jako v tetrisu a smál se sám sobě, že konečně poznávám život za zdí univerzity. Nakonec, ale zjistíte, že tetrisové tvary přidělávají práci, a že vás z toho všeho začínají bolet záda. Navíc mě začal buzerovat dozorující předák, že dávám bedničky na paletu křivě. Nejdřív jsem mu úslužně řekl, že si dám příště pozor, ale když přišel za půl hodiny znovu, tak jsem mu řekl ať jde i s bedničkama do hajzlu, že nemám lejzrový voko a palety jsou moc malý. Zřejmě mi nerozumněl, protože řekl OK a už se neukázal. Taky mě navštívil obrovský, potetovaný chlap a něco na mě chrchlal. Když jsem mu řekl, že mu nerozumím, ať mluví anglicky, tak se hrozně naštval a řekl, že přece mluví anglicky. Ukázalo se, že mu někdo lohnul jeho oblíbený modrý hrneček na kafe, a tak šel za mnou jako za nováčkem. Nechtěl mi věřit, že kafe nepiju (natož z jeho ulepenýho hrníčku), ale na delší rozhovor nebyl čas, protože Stroj nikdy nespí a neustále chrlí nové krabice.

Asi tak po třech hodinách už jsem toho měl fakt plný zuby a říkal jsem si, že to musí být nejmíň šest hodin, co tam šaškuju. Když jsem pak uviděl kolik je, tak mi bylo do pláče. Hodně jsem tehdy přemýšlel o Marxovi a o tom jak je jeho filosofie práce a odcizení v současnoti nedoceněná. Ta práce byla taková dřina, že mi vůbec není jasné, jak tam někdo může vydržet pracovat na stálý úvazek. Chápu, že má víc peněz a taky, že jsem jako český student zřejmě vyfasoval nejhorší pozici u pásu, ale stejně. Všemu tam vládne Stroj, který se nikdy nezastaví a všichni lidé jsou mu zcela podřízení.

Když mě po osmi hodinách přišel vystřídat čerstvý student, tak jsem mu vše v rychlosti vysvětlil a se slovy "drž se" jsem odvrávoral. V šatně jsem si setřel krvavý pot a začal přemítat o tom jak se dostanu domů.

Odkaz na Chaplinův film Moderní časy z roku 1936 - zcela přesné.

Čistota - půl zdraví

O víkendu na mě vyšla řada s celkovým úklidem domu. Není to nic tak hrozného, člověk musí vyluxovat společné prostory a uklidit kuchyni, koupelnu a záchod. Docela mě to chytlo a vyčistil jsem i zažrané skvrny. Všechno se příjemně lesklo a ani to nezabralo moc času. Pak, ale přišla rána. Ještě než jsem si stihnul sundat gumové rukavice, tak přišla Číňanka a svou tradiční kuchyní dokonale "zasrala" celej sporák. V Asii se vaří stylem čím víc oleje, tím víc Adidas.
Nikdy by mě nenapadlo, že podobné banality se vkradou do mých myšlenek, ale měl jsem pocit, že moje práce byla k ničemu. Zvlášť, když ostatní ten sporák ani neviděli v jeho tovární čistotě. Asi tady začnu čeřit vody vzájemné tolerance.

Existenciální absurdno

Tak jsem měl dneska referát (presentation) na vztah Kafkovy Trestanecké kolonie a Kierkegaardovy Bázně a chvění. Z hlediska mentální hygieny to jsou značně nezdravé knihy. Navíc pro mě není vůbec lehké si o nich poklábosit v angličtině. Takže referát jsem včera připravoval celý den a v noci se mi zdálo o trestanecké kolonii.
Kafka je tady docela populární a všichni si myslí, že když je člověk z Prahy, tak je nejmíň Kafkův příbuzný. Je zvláštní, že v Čechách k němu máme vztah podstatně vlažněší. Snad, že psal německy nebo, protože socialismus podobné diverzanty nepotřeboval.

Potíže s berňákem

Abyste v Holandsku mohli brigádničit, potřebujete holandské telefoní číslo, holandský účet, holandské daňové číslo a český nebo jiný pas. Už skoro měsíc na tom pracuju a pořád mi něco chybí. Pas mám, SIM karu už jsem si taky pořídil. Otevření účtu tady stojí 40 Euro pokud plánujete zůstat kratší dobu než jeden rok (banka vás za půl roku asi nestihne pořádně oholit), pokud tu jste rok a déle, tak je to zdarma. Dřív šlo banku obelhat, ale po vstupu ČR a Bulharska do Evropské unie už vyžadují doklad o délce pobytu. Platit se mi to nechce a tak jsem se domluvil se Slovenkou, která mi pronajímá pokoj, že si případný výdělek nechám posílat na její účet.

Největší hrůza je, ale místní daňový úřad. Je třeba si domluvit schůzku s úřednicí, která vám vystaví tzv. BSN number. Vypadá to docela jednoduše, ale neznám zatím nikoho, kdo by to číslo získal. Mezi zahraničními studenty se traduje, že ten úřad vůbec neexistuje a jeho hledání má jen odradit případné zájemce o práci. Není to, ale pravda, budova úřadu je nedaleko mého bydliště a tak jsem se tam vydal, že si schůzku smluvím osobně. Nedostal jsem se však ani přes recepční, která mi vysvětlila, že setkání s váženým úředníkem je možné domluvit pouze telefonicky.

Dostal jsem kartičku s telefoním číslem a šel zase domů. Když jsem se po nějaké době dovolal, zjistil jsem, že na druhém konci drátu je holandsky mluvící automat, který nabízí různé možnsoti, podle toho, co zrovna od úřadu chcete. Nejdřív jsem to zkoušel odhadnout, ale pak jsem rezignoval a mačkal pořád volbu číslo jedna. Dostalo se mi tak spojení s holandsky mluvícím operátorem, který mi univerzitní angličtinou sdělil, že se mnou nesmí anglicky mluvit, že sice chápe, co potřebuju, zná odpověď, ale řekne mi jí jen holandsky. Přišlo mi to absurdní, ale nepřesvědčil jsem ho a když mi to pak teda řekl holandsky, tak to znělo jako když fotbalista loví chrchle. Takže zase nic. Dnes jsem, ale přemluvil Catherin (spolubydlící Belgičanka), aby mi tu schůzku domluvila, tak uvidíme s jakou fintou se úřad zase vytasí.

Nepředvídatelný sporák

Vaříme tu na plynovém sporáku, kolem kterého se točí množství temných příběhů. Vyrobil ho zřejmě slepý Holanďan za úplňku a ještě přitom recitoval Zarathustru. Když jsem na něm poprvé zažehl plamen, měl jsem radost s jakou lehkostí mi to vaření jde. Když jsem pak polévku z pytlíku dodělal, otočil jsem kohoutkem ve snaze uhasit oheň. Ten však plápolal dál. Točil jsem vypínačem na všechny strany, ale ničemu to nepomohlo. Ve vzduchu jsem cítil plyn. Začal jsem zmatkovat a hledat přívod elektriky, pak mi došlo, že je to plynový sporák. Čichal jsem plyn a myslel na výbuch. Uvažoval jsem, jestli po vzoru Angličanů nemám volat "bude oheň". Pak přišla spolubydlící Oxana a zeptla se co se děje? "Nejde mi vypnout plyn a asi bude oheň" odvětil jsem. S pohledem člověka, který přemýšlí s kým má tu čest, otočila jedním knoflíkem a oheň uhasl. Poté otočila druhým knoflíkem, kterým jsem předtím vehementně kroutil a vypla utíkající plyn. Od teď už si dávám pozor na spojení plotýnek a knoflíků.

Pravidla Straatu

Ulice v Utrechtu jsou na naše poměry také docela nezvyklé. Kromě úzkého chodníčku, který je často ještě zastavěn opřenými bicykly, je veliký nezvyk, že vlastně vidíte všem lidem až do talíře. Domy mají v přízemí veliká okna a když jdete ulicí a držíte se při zdi, tak i když nechcete (většinou, ale chcete) koukáte lidem do obývacích pokojů a kuchyní. Některá okna mají závěs nebo neprůhlednou fólii ve výšce očí, ale stejně je podivuhodné, že to místním nevadí. Jde zřejmě o relikt protestantské tradice, kde bylo dobrým zvykem ukazovat, že nemáte co skrývat a váš život je zbožný. Ale dneska?

Po dvoutýdením zírání do cizích bytů, jsem zjistil, že místní si velmi potrpí na starožitný nábytek (nebo snad jeho imitaci), který nenuceně kombinují se současným designem. Výsledek je obvykle velmi dobrý a většina pokojů, které jsem tady viděl, by klidně mohla být nafocena do nějakého katalogu o bytové architektuře. Je však třeba také dodat, že se pohybuji převážně po historické části města a panelákové sídliště (které tu taky jsou) jsem nezkoumal.

Nejhezčí voyeurské zážitky mívám na večer, kdy si mnoho rodin svítí svíčkama a já si připadám jak chudina z obrázků od Lady, která se přišla podívat na Vánoční stromeček.

Zajímavé je sledovat také na jaký druh obchodů tu narazíte. Když nepočítám všemožné caffé (hospod ve smyslu pivnic tu moc není) a obchody s módou, tak je tu nezvyklý počet starožitnictví, různých hokynářství a antikvariátů. Holanďané jsou podle všeho také velmi hraví, svědčí o tom množství obchodů s fantasy, Magicem a deskovými hrami. V každé ulici je alespoň jeden. Samostatný příspěvek by vyžadovaly bio-obchody. Do jednoho jsem zašel a koupil mléko z opravdové krávy. Nadšeně jsem ho otevřel a s chutí se napil. Po této hraniční zkušenosti zřejmě zůstanu u syntetického, protože to mléko opravdu páchlo venkovem.

Cena piva - vyhodnocení

Pivo Heineken v klubu Maria stojí 2, 20 Eura za čtvrt litru. Podle mých složitých převodů a výpočtů se ceně nejvíc přiblížil Tomáš a vyhrává tak již druhý pohled. Ještě se zamyslím nad nějakou alternativní cenou, aby Toma ty pohledy nezačaly nudit.

Čekání na pondělí

Zdejší systém skladování odpadu se mi zdá poněkud nešťastný. Popelnice tu neznají, každá čtvrť má určený jeden den v týdnu, kdy může odložit svůj odpad na ulici a přijedou pro něj popeláři. Takže například náš dům může dávat plastové pytle s odpadky na chodník v pondělí po 18. hodině. Když je tam dáte jindy, riskujete docela velkou pokutu. Výsledek je takový, že máme v kuchyni hnusnou minipopelnici a stejně to u nás o víkendu smrdí jak v uličce za asijským bistrem.

Jezdí tu taky popelářské a pivní lodě.

Martina bloguje

Martina bloguje z Grenoblu na http://www.morgianna.blogspot.com/

Multi-culti

Napadlo mě, že jsem vás ještě neseznámil s mými novými kamarády. Bydlím s Číňankou, Ruskou, Belgičankou a Thajcem. Divnej spolek. Kupodivu si nejvíc rozumím s Ruskou Oxanou, která je z Petěrburku. Před několika dny získala magisterský titul (tady se říká Master) z ekonomie a chystá se vstoupit do života. Důvěrně mi sdělila, že odsud chce co nejrychleji vysmahnout, protože už má dost všech těch kol a deště. Její přítel je Maďar a tak se zřejmě usadí v Budapešti. Nenašel jsem ještě odvahu se jí zeptat proč nechce žít v (ne)mocném Rusku.
S ostatníma se vídám poměrně málo, prohodíme vždycky jen pár slov o škole a počasí a každý se klidí do svého pokoje. Pár věcí jsem, ale přece zjistil.

Thajec se jmenuje Top a dělá tu doktorát z geografie (physical geography- doufám, že to je geografie). Něco mi na něm, ale nesedí. Chová se přátelsky a vrací se domů vždy v pozdních hodinách. Co asi tají?
Belgičanka Catherin se přistěhovala teprve předevčírem, ale v jejím pokoji se už vystřídalo několik pánských návštěv a to nepočítám jejího přítele. Jinak je snad vyšší než já, ale neubírá jí to na pohlednosti. Škoda, že jí skoro nerozumím, má totiž silnej francouzskej přízvuk. Po desetiminutovém rozhovoru tak vím jen, že studuje marketing.
Studentka z Čínské lidové republiky se jmenuje Ling a ačkoliv jsem se s ní několikrát snažil navázat rozhovor, tak mi opověděla vždy jen stroze. Nevymáčknul jsem z ní ani z jaké je provincie. Zřejmě se tu nesmí s nikým bavit. Nebo spíš neumí anglicky. Což úplně nechápu, protože tady studuje v angličtině, a aby vás přijali, tak musíte mít kromě tučného konta i velmi dobré jazykové schopnosti. Třeba, ale umí anglicky perfektně a jen tak maskuje své skutečné, přísně tajné poslání.

Počasí

S počasím jsem se tady ještě nějak nevyrovnal. Skoro pořád prší. Myslím, že holanďani rozlišují tolik druhů deště jako eskymáci druhů bílé. Ráno mží, dopoledne sprchne, odpoledne zaprší, pak deštík před spaním a v noci nemůžete usnout, protože vám slejvák bubnuje na střechu. Kromě toho se tu počasí také velmi rychle mění. Venku je hnusně, tak se pořádně oblečete a než někam dojdete, tak jste spocení, protože se mezitím udělalo krásně. Kdybyste se však oblékli jen lehce, tak bude určitě klendra celej den. Místní si to moc neberou a prostě jen navléknou sebe a své kolo do pláštěnky.

Cena piva

Vyhlašuji nové soutěžní kolo. Výherce opět obdrží nějaký hezký pohled. Otázka zní: Kolik stojí pivo Heineken v Klubu Maria na Mariaplaats v Utrechtu a jakou míru točí. Vyhrává ten, kdo se s cenou a mírou nejvíce přiblíží. Uzávěrka soutěže bude za týden.

Z dějin cyklistiky

Nejnebezpečnější věcí se kterou se můžete v ulicích Utrechtu setkat, jsou všudypřítomné bicykly. Jedou na nich totiž holanďané, kteří se na chodce dívají jako na nižší stupeň života. Celý městský provoz je přizpůsobený divokým kolařům. S chodci se tu příliš nepočítá, jsou tolerováni. Každý má kolo (nebo snad i dvě), obchody s koly jsou tu na každém rohu a některé obchody a restaurace mají pro své zákazníky před vstupem přichystanou pumpičku. Zřejmě se tak pozná dobrý podnik.

Bicykly se tu také hodně kradou, a tak jsou všechny vybaveny minimálně dvěma zámky a nebo nějakým jiným důmyslným způsobem ochrany. Jak jsem si povšimnul, pomáhá, když vaše kolo vypadá jako rezavý odpad (asi polovina všech zdejších strojů). Pojízdný kus železa tu koupíte od 10 Euro (Kradený, navíc s rizikem, že vám ho prodává policista v přestrojení.) výš. Slušné kolo z druhé ruky se dá pořídit kolem 6O euro, ale hovoříme pořád o neuvěřitelném křápu, který by v ČR stál tak dvě stovky.

Místní mají vůbec rádi všechno, co jezdí. Ještě nikde jsem neviděl tolik postižených lidí na elektrickém vozíčku, kteří navíc závodí s cyklisty. Snad jsou to bývalí cyklisti, kteří rádi závodili a takhle dopadli. Je jich tu opravdu hodně a nevzdávají se.

Můj dům, můj hrad

Prvním holandským fenoménem (nepočítáme-li nerudného taxikáře) se kterým jsem se v Utrechtu setkal, je nepochybně místní způsob bydlení. Pozemky jsou ukrutně drahé a tak se tu všechny stavby ženou hlavně do výšky. S prostorem se však nakládá někdy až příliš úsporně. Dokladem toho je dům, ve kterém bydlím. Otevřete vstupní dveře a místo očekávané předsíně vás překvapí strmé schodiště do prvního patra. Když jsem se poprvé snažil do patra vyškrábat se svou gigantickou taškou, ujely mi nohy a zřítil jsem se zpět na ulici. Vůbec nechápu jak někdo dostat do domu nějaký rozměrnější nábytek.

Toaleta je taky docela minimalistická, a protože se na ní neotočím, musím se vždy před vstupem do téhle parodie na místnost rozhodnout, co tam budu dělat. Navíc je šikovně umístěná vedle kuchyně, takže tam člověk nikdy nemá klid (a v kuchyni to pak taky není radostné).

Při vší té kritice je však třeba dodat, že můj pokoj je docela hezký a prostorný.

Konečně online

Tak a jsem zpět ve fantastickém světě jedniček a nul. Od teď to tu bude pořádně žít. Teda jestli mi toho ve škole nenaložej moc.

V Utrechtu

Tak jsem v poradku dojel do Utrechtu akorat poradny pristup na net budu mit az za tyden. Zatim pouze sbiram dojmy.

Theo van Doesburg

Tak soutěž skončila rychleji než jsem čekal. Vítězem je Tomáš, kteý se může těšit na pohled. Autorem obrazu je utrechtský rodák a významný člen uměleckého hnutí De Stijl - Theo van Doesburg Obraz se jmenuje Kompozice VIII nebo také Kráva a vznikl někdy okolo roku 1917.

Tajemný obraz

Tak mě napadlo, že se pokusím udělat tyhle stránky zajímavější. Vyhlašuju proto soutěž o to, kdo první napíše jméno autora a název obrazu, který jsem vybral jako emblém pro tenhle blog. Vítězi pošlu jako prvnímu pohled z Utrechtu.

Úplně první text

Hezký den všem, kteří jste neodolali a nakoukli do tohoto blogu. Zřídil jsem ho zejména proto, abych mohl informovat své blízké o životě ve vzdáleném Utrechtu. Hodlám zde zapisovat své zahraniční postřehy a možná se tu objeví i nějaké foto. Samozřejmě budu rád, když mi sem občas napíšete nějaký vtipný komentář.