U konce s dechem

Chvíli mi trvalo, než se mi podařilo vytěsnit všechny vzpomínky a pocity z oné noci. Jen občasné záškuby svalů mi bolestivě připomínají, co se tehdy stalo.

Když mi poštou přišlo mé BSN číslo, tak jsem chvíli nevěřícně kroutil hlavou. Poslední kostička do zrůdné mozaiky pracovního povolení. Ještě téhož dne jsem se zaregistroval u pracovní agentury a těšil se na svou první brigádu. Věděl jsem, že to nebude nic moc, protože pokud nemluvíte holandsky, nezaměstnají vás ani jako servírku nebo uklízečku. V úvahu připadají pouze různé sklady, továrny a jiné společností nedoceněné pracovní příležitosti. Minimální mzda je tu 8 Euro na hodinu a pokud pracujete pouze jeden den v týdnu (8 hodin) tak nemusíte platit daň.

Za několik dní se mi kancelář ozvala s první pracovní nabídkou - pomocná pracovní síla v továrně na sušenky (Pally cookie factory). Moc jsem nad tím nepřemýšlel a brigádu jsem vzal. Říkal jsem si, že když začnu od nejhoršího, tak to pak bude jenom lepší. Platí 8,5 Eura na hodinu a 3 Eura na cestovní výdaje, protože továrna je v průmyslové zóně za městem. Funguje tam třísměnný provoz a moje odpolední směna začínala ve tři a končila v jedenácté večer.

V půl třetí mě autobus vyhodil před tovární halou a já zjistil, že se odtud večer nedostanu, protože autobusy končí v šest a pracovní agenturou vylhané noční linky tady nejezdí. Uvnitř jsem dostal slušivý bílý oblek s takovou skoro námořnickou čepičkou a můj předák (foreman) mě chatrnou angličtinou poslal vystřídat jednoho chudáka z ranní směny. Na místě jsem nalezl propoceného Slováka, který mi v rychlosti vysvětlil, co mám dělat a se slovy "drž se" odvrávoral.

Měl jsem sundávat asi kilové krabice sušenek z ďábelsky rychlého pásu a skládat je na vozík na kterém jsem je pak vozil do skladu. Kromě toho jsem musel krmit krabicovač (stroj na výrobu krabic) papírem a dávat pozor, aby se nezakuckal. To jsem pak musel rychle zavolat plešatého technika, který nadával jak dlaždič, aby krabicovač opravil. Začátek byl dost krušný, protože pás jel opravdu rychle a když jsem s vozíčkem ve skladu příliš otálel, tak se mi krabice na pásu začaly kupit a padat na zem, takže mi kolegové museli přiběhnout na pomoc. Pak jsem se, ale dostal do tempa a soutěžil se Strojem, když se krabicovač zakuckal, smál jsem se mu, že to nestíhá.

První dvě hodiny jsem měl ještě dost sil a práce mě docela bavila. Skládal jsem krabice na vozíček do různých tvarů jako v tetrisu a smál se sám sobě, že konečně poznávám život za zdí univerzity. Nakonec, ale zjistíte, že tetrisové tvary přidělávají práci, a že vás z toho všeho začínají bolet záda. Navíc mě začal buzerovat dozorující předák, že dávám bedničky na paletu křivě. Nejdřív jsem mu úslužně řekl, že si dám příště pozor, ale když přišel za půl hodiny znovu, tak jsem mu řekl ať jde i s bedničkama do hajzlu, že nemám lejzrový voko a palety jsou moc malý. Zřejmě mi nerozumněl, protože řekl OK a už se neukázal. Taky mě navštívil obrovský, potetovaný chlap a něco na mě chrchlal. Když jsem mu řekl, že mu nerozumím, ať mluví anglicky, tak se hrozně naštval a řekl, že přece mluví anglicky. Ukázalo se, že mu někdo lohnul jeho oblíbený modrý hrneček na kafe, a tak šel za mnou jako za nováčkem. Nechtěl mi věřit, že kafe nepiju (natož z jeho ulepenýho hrníčku), ale na delší rozhovor nebyl čas, protože Stroj nikdy nespí a neustále chrlí nové krabice.

Asi tak po třech hodinách už jsem toho měl fakt plný zuby a říkal jsem si, že to musí být nejmíň šest hodin, co tam šaškuju. Když jsem pak uviděl kolik je, tak mi bylo do pláče. Hodně jsem tehdy přemýšlel o Marxovi a o tom jak je jeho filosofie práce a odcizení v současnoti nedoceněná. Ta práce byla taková dřina, že mi vůbec není jasné, jak tam někdo může vydržet pracovat na stálý úvazek. Chápu, že má víc peněz a taky, že jsem jako český student zřejmě vyfasoval nejhorší pozici u pásu, ale stejně. Všemu tam vládne Stroj, který se nikdy nezastaví a všichni lidé jsou mu zcela podřízení.

Když mě po osmi hodinách přišel vystřídat čerstvý student, tak jsem mu vše v rychlosti vysvětlil a se slovy "drž se" jsem odvrávoral. V šatně jsem si setřel krvavý pot a začal přemítat o tom jak se dostanu domů.

Odkaz na Chaplinův film Moderní časy z roku 1936 - zcela přesné.