Real Dutch

Nemožné se stalo skutkem a já si koupil kolo. Zvolna projíždím ulicemi Utrechtu vyšponován jak starej Togner a tiše pohrdám všema těma nickama, co chodí pěšky. Nadhled mi trochu kazí jen podivné chroupavé zvuky mého (kdysi) nového bicyklu. Ještě nevím jak mu budu říkat. Snad Chrchla, Škrleta nebo Rezavec.

Hyneme na reprezentaci

Zítra přijede Martina. No co vám budu povídat, smýčím, peru, vařím. Člověk všude najednou vidí větší nepořádek než normálně a říká si: V čem to žiješ?! Kdybych nikoho nečekal, zřejmě bych si toho vůbec nevšimnul.

Chrchl

Mám zřejmě nějakou infekci v krku a říkal jsem si, že by mi pomohlo kloktadlo. Ve slovníku jsem si našel, že anglicky se to řekne "throat gargle". Takto verbálně vybaven jsem se vydal do nejbližší lékárny. Bohužel se ukázalo, že lékarnice neumí anglicky a tak jsem jí musel názorně předvést, co hodlám dělat. Chvíli na mě koukala jak na blázna, než jí to došlo. Vítězoslavně se usmála a říká "Aha chrchl". Pak zmizela do skladu, aby mi mohla oznámit, že chrchl zrovna došel a další dodávku chrchlů dostanou až zítra.

Líbí se mi všechny ty jemné jazykové nuance, které dokazují, že realita je jen tichá dohoda. Angličanům zní kloktání jako gargl a Holanďanům jako chrchl. Naše staročeské kloktání (klepat, míchat, kvedlat) tak hravý zvuk nemá.

Světlo do domu

Ráno tady zvonily jehovistky. Začínám se tu cíti jako doma. Možná přijdou i Vesmírní lidé. Nenechte očipovat svá srdce ještěry z pekel!

Vládci choutek

Myslel jsem, že mě v naší kuchyni už nic nepřekvapí, ale mýlil jsem se.

Před chvíli jsem si byl vařit vodu na čaj a větřil jsem příjemnou vůni Topovy rýže. Má na ní takový speciální rychlovarný hrnec a různé rýžové varianty jsou u nás cítit vlastně pořád. Na lince je mísa s vodu a v ní plave větší kuře nebo snad krůta. V Thajsku taky nejí nic jiného než kuřata, říkám si, čichám rýži a vařím vodu. Naší staré konvici to trvá, a tak si znuděně čtu vzkazy na ledničce. Pořád mám, ale takový zvláštní pocit, že s tím kuřetem není něco v pořádku. Prohlížím si ho a kuře se pomalu začíná měnit. Objevují se chapadla a najednou to celé vypadá jak hlava ufouna v lihu. Hrozně jsem se lekl. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že je to chobotnice jak HOVADO. Nikdy jsem takovou neviděl. Myslím, že pár kuřat v pohodě sežrala, než jí nějaká ponorka ulovila.

Říkejte mi Džery

Ještě jsem tu nepotkal nikoho, kdo by dokázal vyslovit moje jméno. Belgičani to trénujou (za správnou výslovnost jsem jim slíbil pivo), ale pořád nic. Holanďané jsou pyšní na svoj "chr", ale "ř" je nad jejich síly, takže tady vystupuju pod pseudonymem Džery. Pro Oxanu jsem Jurij a Italka Alíčé mi říká Giorgio, já ji zase oslovuju Eliško.

Pobavilo mě, když jsem dneska zjistil, že jeden z mých profesorů Dejnyel Džast je vlastně Čech - Daniel Just. Když jsem s ním dnes domlouval závěrečnou práci, tak jsme na sebe mluvili anglicky (myslel jsem, že je Brit - učí v Anglii a v Utrechtu jen hostuje), než nám místní profesor vysvětlil, že jsme oba Češi.

Pravidla defekace

Íránec po sobě nesplachuje. Možná je to jeho příspěvek k udržitelnému rozvoji, který tady studuje.

Teprve v roce 1980 jsme se mohli dočíst v Sunday Times, jak zemřel Stalinův syn Iakov. Jako zajatec v německém táboře za druhé světové války byl ubytován dohromady s anglickými důstojníky. Měli společný záchod. Stalinův syn ho nechával znečištěn. Angličanům se nelíbilo dívat na záchod pomazaný hovnem, i když to bylo hovno syna tehdy nejmocnějšího muže světa. Vytkli mu to. Urazil se. Vytýkali mu to znovu a znovu, nutili ho, aby záchod očistil. Rozčílil se, hádal se s nimi, pral se. Nakonec žádal o slyšení u velitele tábora. Chtěl, aby je rozsoudil. Ale nafoukaný Němec odmítl mluvit o hovnu. Stalinův syn nemohl snést ponížení. Volaje k nebi strašlivé ruské nadávky, rozběhl se k elektřinou nabitým drátům, které obepínaly tábor. Dopadl na ně. Jeho tělo, které už nikdy neznečistí Angličanům záchod, na nich zůstalo viset.

- Milan Kundera, Nesnesitelná lehkost bytí

Krajina láká k podzimním výletům..

Posledních několik dní se vyčasilo. Unavené sluneční paprsky nasvětlují všechny ty domky z neomítaných cihel a vytváří tak zvláštní náladu. Skoro jako by celé město bylo stvořeno jen pro několik krásných podzimních dnů.
Malá fotogalerie zde.

Páteční večer

Poslední dobou jsem se tady dal dohromady s belgickou výpravou. Nejdřív jsem začal v naší kuchyni stále častěji potkávat francouzsky mluvící Belgičany a včera uspořádala spolubydlící Caroline (omylem jsem jí přejmenoval na Catherin) slušenej večírek, chyběly tam jenom chlebíčky.

Zleva: Dvě sympatické bloncky z Estonska, mezi nima Caroline, v čele Němec Lukas, nový spolubydlící z Íránu, thajský agent Top, Belgičani Ralf a Johnatan, Francouzka Cloe.

Afroangličan Mikeš a další lidi z Belgie.

U konce s dechem

Chvíli mi trvalo, než se mi podařilo vytěsnit všechny vzpomínky a pocity z oné noci. Jen občasné záškuby svalů mi bolestivě připomínají, co se tehdy stalo.

Když mi poštou přišlo mé BSN číslo, tak jsem chvíli nevěřícně kroutil hlavou. Poslední kostička do zrůdné mozaiky pracovního povolení. Ještě téhož dne jsem se zaregistroval u pracovní agentury a těšil se na svou první brigádu. Věděl jsem, že to nebude nic moc, protože pokud nemluvíte holandsky, nezaměstnají vás ani jako servírku nebo uklízečku. V úvahu připadají pouze různé sklady, továrny a jiné společností nedoceněné pracovní příležitosti. Minimální mzda je tu 8 Euro na hodinu a pokud pracujete pouze jeden den v týdnu (8 hodin) tak nemusíte platit daň.

Za několik dní se mi kancelář ozvala s první pracovní nabídkou - pomocná pracovní síla v továrně na sušenky (Pally cookie factory). Moc jsem nad tím nepřemýšlel a brigádu jsem vzal. Říkal jsem si, že když začnu od nejhoršího, tak to pak bude jenom lepší. Platí 8,5 Eura na hodinu a 3 Eura na cestovní výdaje, protože továrna je v průmyslové zóně za městem. Funguje tam třísměnný provoz a moje odpolední směna začínala ve tři a končila v jedenácté večer.

V půl třetí mě autobus vyhodil před tovární halou a já zjistil, že se odtud večer nedostanu, protože autobusy končí v šest a pracovní agenturou vylhané noční linky tady nejezdí. Uvnitř jsem dostal slušivý bílý oblek s takovou skoro námořnickou čepičkou a můj předák (foreman) mě chatrnou angličtinou poslal vystřídat jednoho chudáka z ranní směny. Na místě jsem nalezl propoceného Slováka, který mi v rychlosti vysvětlil, co mám dělat a se slovy "drž se" odvrávoral.

Měl jsem sundávat asi kilové krabice sušenek z ďábelsky rychlého pásu a skládat je na vozík na kterém jsem je pak vozil do skladu. Kromě toho jsem musel krmit krabicovač (stroj na výrobu krabic) papírem a dávat pozor, aby se nezakuckal. To jsem pak musel rychle zavolat plešatého technika, který nadával jak dlaždič, aby krabicovač opravil. Začátek byl dost krušný, protože pás jel opravdu rychle a když jsem s vozíčkem ve skladu příliš otálel, tak se mi krabice na pásu začaly kupit a padat na zem, takže mi kolegové museli přiběhnout na pomoc. Pak jsem se, ale dostal do tempa a soutěžil se Strojem, když se krabicovač zakuckal, smál jsem se mu, že to nestíhá.

První dvě hodiny jsem měl ještě dost sil a práce mě docela bavila. Skládal jsem krabice na vozíček do různých tvarů jako v tetrisu a smál se sám sobě, že konečně poznávám život za zdí univerzity. Nakonec, ale zjistíte, že tetrisové tvary přidělávají práci, a že vás z toho všeho začínají bolet záda. Navíc mě začal buzerovat dozorující předák, že dávám bedničky na paletu křivě. Nejdřív jsem mu úslužně řekl, že si dám příště pozor, ale když přišel za půl hodiny znovu, tak jsem mu řekl ať jde i s bedničkama do hajzlu, že nemám lejzrový voko a palety jsou moc malý. Zřejmě mi nerozumněl, protože řekl OK a už se neukázal. Taky mě navštívil obrovský, potetovaný chlap a něco na mě chrchlal. Když jsem mu řekl, že mu nerozumím, ať mluví anglicky, tak se hrozně naštval a řekl, že přece mluví anglicky. Ukázalo se, že mu někdo lohnul jeho oblíbený modrý hrneček na kafe, a tak šel za mnou jako za nováčkem. Nechtěl mi věřit, že kafe nepiju (natož z jeho ulepenýho hrníčku), ale na delší rozhovor nebyl čas, protože Stroj nikdy nespí a neustále chrlí nové krabice.

Asi tak po třech hodinách už jsem toho měl fakt plný zuby a říkal jsem si, že to musí být nejmíň šest hodin, co tam šaškuju. Když jsem pak uviděl kolik je, tak mi bylo do pláče. Hodně jsem tehdy přemýšlel o Marxovi a o tom jak je jeho filosofie práce a odcizení v současnoti nedoceněná. Ta práce byla taková dřina, že mi vůbec není jasné, jak tam někdo může vydržet pracovat na stálý úvazek. Chápu, že má víc peněz a taky, že jsem jako český student zřejmě vyfasoval nejhorší pozici u pásu, ale stejně. Všemu tam vládne Stroj, který se nikdy nezastaví a všichni lidé jsou mu zcela podřízení.

Když mě po osmi hodinách přišel vystřídat čerstvý student, tak jsem mu vše v rychlosti vysvětlil a se slovy "drž se" jsem odvrávoral. V šatně jsem si setřel krvavý pot a začal přemítat o tom jak se dostanu domů.

Odkaz na Chaplinův film Moderní časy z roku 1936 - zcela přesné.