Opět jsem otevřel dveře do svého utrechtského pokojíčku a vysílením jsem klesnul na postel. Hodinový let nám zpestřilo asi dvouleté dítě, které se po celou dobu snažilo do světa vykřičet svou nenávist. Ani se mu nedivím. Snad chtělo plačky truchlit nad svou ekologickou stopou, kterou mu jeho nezodpovědní rodiče doživotně zničili.
V pokoji mne přivítalo zvláštní aroma. Možná mi tu něco chcíplo, když jsem byl pryč. Ale co? Pod koberec se bojím podívat. Jen doufám, že tu nehledala azyl nějaká zmučená asijská večeře. Uvidíme.
S lehkostí jsem seškrábnul plíseň z hrníčku (Hleďme, v prosinci jsem ho nestihl umýt a na nový rok tu mám nový život.) a nalil jsem si svůj první zdejší čaj.
Žádné komentáře:
Okomentovat